(Vlastní životopis napsaný Stifterem ve třetí osobě několik týdnů před smrtí.)
"Adalbert Stifter se narodil 23. října 1805 v městečku Horní Planá na jihu Čech (in dem Marktflecken Oberplan im sudlichen Bohmen) v domku čp. 21. Jeho otec Johann Stifter, syn Augustina Stiftera, byl domkář a tkadlec. Později provozoval v malém i obchod se lnem a obilím. Stifterova matka Magdalena Friepessová - její náhrobní deska je umístěna vlevo vedle vchodu do farního kostela v Horní Plané - byla dcerou hornoplánského řezníka Franze Friepesse.
Stifter navštěvoval školu v Horní Plané a měl v Josefu Jennem - jeho náhrobní deska s titulem "vzorný učitel" je umístěna vpravo vedle vchodu do farního kostela v Horní Plané - příkladného vyučujícího, který cvičil své žáky zvláště ve slohu dopisů a pojednání. Tento učitel radil také poslat Stiftera na gymnazijní studia. Předběžnou výuku v latině poskytl žáku hornoplánský kaplan.
V listopadu roku 1817 usmrtil Stifterova otce vlastní vůz s nákladem lnu, který se převrátil cestou mezi Welsem a Lambachem. Tím byla zpochybněna i Stifterova studia na gymnáziu, zejména když ho kaplan z Horní Plané prohlásil za zcela netalentovaného. Dědeček Franz Friepess však odvezl chlapce v létě roku 1818 do benediktinského opatství Kremsmünster v Horním Rakousku, ve kterém se nacházelo gymnázium, a představil ho učiteli a knězi Placidu Hallovi.
Ten se chlapce na všelicos vyptal a řekl pak, ať ho sem jen dají. V říjnu roku 1818 byl Stifter vyslán do Kremsmünsteru a velice dobře uspěl u přijímacích zkoušek. Na konci prvního ročníku získal i prvou třídní prémii. Tak pokračoval v gymnáziu i nadále do dvou tříd filozofie. Ve svém učiteli Placidu Hallovi našel Stifter druhého otce, podobně ho podporoval i učitel poezie Ignaz Reischl. Stifter se v Kremsmünsteru věnoval vedle svých učebních předmětů s velikou zálibou kreslení a malování vodovými barvami. Velká náklonnost ho však přimykala především k básnictví.
Už jako dítě vyhledával knihy všeho druhu a četl vše, co se mu dostalo do rukou. V Kremsmünsteru se zčásti obeznámil s řeckým, římským a německým básnictvím a s dílem nejlepších jejich představitelů - celý ten svět pak na něho působil nezvyklou silou. Psal v Kremsmünsteru také básně, vždy většinou potají. Na podzim roku 1826 odešel do Vídně studovat práva. Vedle nich se věnoval matematice , a přírodním vědám a pokračoval i v osvojování si německého a cizího básnictví. Ani kreslení a malování nezůstalo stranou.
Po skončení studií nenastoupil žádný úřad, ale zůstal ve Vídni a pěstoval dál pro sebe své vědecké snahy. Chtěl se připravovat k profesuře přírodních věd. V té době se bavil také olejomalbou a pustil se i do prvých větších spisovatelských pokusů, z nichž však neposkytl nic k otištění. Vydělával si jako domácí učitel, především matematiky a fyziky.
15. listopadu 1837 se oženil s Amalií Mohauptovou, dcerou vysloužilého důstojníka z osvobozeneckých válek (proti Napoleonovi) Philippa Mohaupta. Od roku 1840 počínaje objevovaly se jeho literární příspěvky v časopise Wiener Zeitschrift, v almanachu Iris a v některých jiných ročenkách. V roce 1844 vyšla část těchto prací souborně ve dvou svazcích u nakladatele Heckenasta v Pešti pod názvem Studie.
Stifter postupně získával přístup k významným lidem, mezi nimi zvláště k Andreasu Baumgartnerovi, profesoru fyziky a pozdějšímu ministrovi, s nímž pak udržoval přátelský svazek až do smrti tohoto muže, dále pak v domě baronky von Münkové, horlivé podporovatelky básnických umění, která právě přiměla Stiftera, aby dal některé své práce do tisku, ke kněžně Anně ze Schwarzenbergu, vdově po polním maršálovi Karlu ze Schwarzenbergu, ženě nezvykle nadané, k hraběti Ferdinandu Colloredo von Mansfeldovi, jehož syna Josepha vyučoval, a když se pak ten, nakloněn jako otec všemu ušlechtilému, stal později knížetem, zůstal i vřelým Stifterovým přítelem, konečně pak ke knížeti z Metternichu, jehož syna Richarda, nynějšího rakouského vyslance v Paříži, učil v letech 1844, 1845 a 1846 matematice a fyzice.
Stifter se v oné době šířeji zabýval i historií a politickými vědami a neusiloval už o profesuru. Roku 1847 vyšel třetí a čtvrtý svazek Studií. Mezitím bylo otištěno mnoho Stifterových prací v časopisech a almanaších. Na jaře roku 1848 odjel, jak to už činíval častěji předtím v letních měsících, spolu se svou ženou do milovaného Horního Rakouska, nevrátil se však tentokrát na podzim do Vídně, nýbrž strávil zimu a následující léto v Linci.
Na podzim roku 1849 udělilo mu ministerstvo vyučování titul školního rady a také inspektora vídeňských a dolnorakouských gymnázií, on však svůj úřad odmítl a požádal ministra, aby mu dovolil působit jako školní rada a inspektor národních škol o Horním Rakousku, poněvadž tam dobře zná zemi a lid, s čímž ministr vyslovil souhlas.
V roce 1850 přesídlil Stifter do Lince a nastoupil do úřadu, který pak vykonával až do roku 1865. Měl ve znamenitém neúnavně činném a právě s ohledem na rozvoj školství tolik horlivém hornorakouském místodržiteli Eduardu svobodném pánu von Bachovi nejen blahovolného představeného, nýbrž i přítele plného náklonnosti. V roce 1850 vyšel pátý a šestý svazek Studií. Roku 1853 byly pak vydány dva svazky povídek pod názvem Pestré kameny.
Roku 1857 vyšla ve třech svazcích povídka nazvaná Pozdní léto a v letech 1865, 1866 a 1857 historické vyprávění Vítek. Četné články a literární příspěvky z těch let jsou roztroušeny v časopisech a ročenkách. V roce 1850 obdržel Stifter od císaře velkou zlatou medaili za umění a vědy a v roce 1854 pak rytířský kříž řádu Františka Josefa.
Koncem roku 1863 začal churavět a nalezl v té době účinnou pomoc u výtečného lékaře chorob těla i duše dr. Essenweina, který se mu stal i účastným přítelem a na jehož radu a radu Oppolzerovu z Vídně navštěvoval na jaře roku 1865, 1866 a 1867 Karlovy Vary a pobýval pak v létě většinou v Bavorském lese a na úpatí Třístoličníku. Karlovarský lékař dr. Seeger prohlásil na jaře 1867 jeho neduh za překonaný.
V listopadu roku 1865 byl Stifter jmenován dvorním radou a s plným zajištěním přeložen do důchodu. Věnoval se v Linci svým literárním a vědeckým snahám a k svému zotavení pěstoval i malířství a péči o květiny, z nich zvláště kaktusy, jichž nashromáždil ne právě nepatrnou sbírku. V roce 1867 mu vévoda sasko-výmarský propůjčil rytířský kříž první třídy řádu Bílého sokola. Stifter se rozhodl podržet si své bydliště v Linci a pracuje nyní právě na dokončení své práce Z kroniky našeho rodu a na historické povídce Záviš (z Rožmberka)."
Plavební kanál nesoucí jméno knížat ze Schwarzenberku, kteří ho nechali postavit, patří k jedinečným technickým památkách naší minulosti. Byl postaven s cílem plavit dřevo z nepřístupných horních částí šumavského lesa do Vídně. Do Vídně proto, že dřevo bylo ve Vídni nedostatkovým zbožím. A hlavně ceny ve Vídni byly vyšší než v Praze, kam se dřevo v té době již plavilo po Vltavě.
Jedinečnost uměle postaveného kanálu spočívá v tom, že překračoval rozvodí mezi Vltavou a Dunajem a místo na sever směřoval na jih do povodí Dunaje. Kanál se začal stavět v roce 1789 podle projektu Josefa Rosenauera, schwarzenberského lesního inženýra. První dřevo se jím plavilo již v roce 1791 a celý kanál na našem území byl dokončen v roce 1821. Jeho původní délka byla 52 km včetně asi 400 metrů dlouhého tunelu v místě nazývaném Jelení Vrchy v horním úseku kanálu.
V dalším období byl kanál o několik kilometrů zkrácen. Dřevo se kanálem plavilo hlavně na jaře, kdy to umožňoval vysoký stav vody. Po tom, co v polovině 19. století začalo uhlí nahrazovat dřevo, byl kanál upraven pro splavování stavebního dřeva. Plavení dlouhých kusů dřeva způsobovalo poškozování mlýnů a jezů a tak byl provoz na kanálu v roce 1892 ukončen. V dalších letech byly používány pouze jeho části a poslední plavba se v kanálu uskutečnila v roce 1916. Vodu definitivně nahradila pára pohánějící lokomotivy. Provoz na kanálu ustal a kanál chátral až do 90. let, kdy se začalo s jeho postupnou rekonstrukcí.
